První návštěva školy byla opravdu podařená. S kolegy jsme zavítali do International office, kde jsme potkali všechny, se kterými jsme doposud komunikovali pouze přes mejl nebo Facebook. Jako správní Turci byli milí a přívětiví. Do školy jsem šla především s tím, že se chci alespoň přibližně dozvědět, které předměty budu studovat a kdo mě bude učit. Dozvěděla jsem se pouze to, že je moje koordinátorka nemocná a nemůže mluvit. Mám přijít příští týden, že už ji bude snad lépe. V podstatě jsem se nedozvěděla vůbec ale vůbec nic, no snad asi jen to, že to taky nejspíš nikdo nebude moc hrotit.

Předtím než jsme navštívili školu, byli jsme se podívat v místní mešitě. Spíše jsme se chtěli podívat do místní mešity a stal se z toho opět evropský trapas. Máme tu jednu lokální mešitu kousek od domu, tak jsme zavítali tam. Pořádně jsme se předtím s holkama zahalily, abychom nikoho nepobuřovaly a vydaly se po schodech nahoru ke vstupu. Tam jsme uviděly botník na boty a vešly dovnitř s tím, že si vyzujeme boty. To jsme ale netušily, že nesmíme vstoupit na koberec a nějaký muslim nám velmi vyhuboval. Začal na nás ječet cosi turecky a odkopával dva kamínky, které nám upadly na kobereček z bot, a zároveň nás vyháněl ven. Až potom jsme se dozvěděly, že je neslýchané, aby ženy v menších lokálních mešitách chodily stejným vstupem jako muži a zkrátka jsme tam neměly co dělat.

Včera jsme byli na párty – jedna Belgičanka slavila 24 let. Bylo to opravdu komické. Představa dvaceti vysokoškoláků, kteří popíjí v baru kafe nebo čaj je v Česku opravdu k smíchu. Češi a Slováci si dali pivo, ale stálo skoro 80 Kč a nebylo vůbec dobrý. Co tu mají celkem pitelné je pivo s citrónem. Něco jako naše Radlery, ale o trošku silnější (okolo 4 % alkoholu). Začalo se tím, že jsme se pokoušeli o karaoke. Ze začátku bylo těžké najít písničky v angličtině, ale pak nastal druhý problém. Všechny písničky, co nakonec hrály, byly pouze demo verze a trvaly přibližně 20 sekund. Turci asi nejsou úplně kamarádi s technikou a nedokázali pochopit, že se musí něco změnit, aby písničky hrály celé. Tímto jsme se bavili asi dvě hodiny. Pak jsme raději začali hrát hry, které zkrátka prostě potřebují k hratelnosti alkohol. Bohužel ten nebyl přítomen a raději se od her nakonec opustilo – ještě že tak.

Zprávy o počasí

• V pondělí nádherných 20 stupňů, ideální den na svetřík nebo sáčko.
• V úterý bohužel opět 10 a zataženo celý den. Z původního nápadu jet do centra Bursy sešlo a my spaly téměř celý den. 
• Středa – opět hnusně a my proflákaly celý den.

Další postřehy  

• Jelikož jsme schytaly největší byt s největším obývákem, budou se pravděpodobně všechny párty konat u nás. Škoda že naše spolubydlící jsou spíše studijní typy a přijely do Bursy studovat. Chvíli jsem nad tím opravdu hluboce přemýšlela, že to vůbec někoho mohlo napadnout. Já pořád pevně věřím, že tu nejsme s holkama kvůli studiu.  
• Menza je tu pěkná, za 22 Kč je k snědku polévka, hlavní jídlo, salát a dezert, ale nekulte oči, jelikož porce jsou velmi malé. Na najezení to stačí, ale za pár hodin má člověk opět hlad.
• Z jídel jsme v bistrech vyzkoušeli už velké množství kebabů, všechny byly senzační. Co je v Turecku bezva, že je možné si zavolat v jakoukoliv denní či noční dobu pro kebab, pivo nebo cigarety a oni cokoliv na požadovanou adresu velmi rychle donesou. Samozřejmě, že se za to neplatí nic navíc. Turkové mají skvělý služby, takže snesou každému zákazníkovi modré z nebe, např. vehementně spojují stoly, pokud přijde více lidí, což se v Česku jen tak nevidí.
• Párty tu probíhají opravdu o jednom pivu, což je občas velmi náročné. Asi bude nejjednodušší konvertovat k Islámu a abstinovat celé 4 měsíce.
• Nesmrká se tady prosím nahlas, pouze se maximálně utírá nos. Turci rádi posmrkávají. Takže si určitě dokážete představit, že já s permanentní chronickou rýmou umírám. 

První dojmy

Naše cesta z města proběhla ve velkém stylu. Nakonec nás z Vídně odjíždělo 5 (my tři –Eva, Bára a já, Patrik – Slovák a Lenka), což se nemohlo minout s úspěchem. Velkým štěstím bylo, že jsme letěli právě s Lenkou, která má v Burse přítele, takže zná cestu jako svoje staré boty. Hned na letišti nám bylo řečeno, že jsme si koupili jízdenku ze špatného přístavu, cesta tam z letiště trvá dvě hodiny metrem a my bychom to zkrátka nestihli. Rozhodli jsme se využít možnosti jet přímo s Lenkou a v Istanbulu nasednout na autobus, který nás dopraví až na nádraží v Burse. Nemuseli jsme tedy řešit téměř žádné přestupy. Cesta metrem na autobusové nádraží trvala půl hodiny a byla šílená, jelikož každou zastávku přistupovalo čím dál tím větší množství Turků a žádný nevystupoval. Začala jsem pomalu přemýšlet, jak stihneme vystoupit, jelikož dveře byly vždy otevřené přibližně 15 až 20 sekund. Nakonec jsme to nějak stihli a pomocí naháněčů na autobusovém nádraží, kteří se snaží urvat každého zákazníka pro svoji společnost, jsme vybrali snad nejlevnější autobus do Bursy. I přesto, že šlo o nejlevnější autobus (Istanbul Bursa za 250 Kč) jsme dostali pravidelně vodu, čaj či oplatek. V těch lepším jsou k výběru i dražší nápoje jako Coca-cola, ale s tím prozatím osobní zkušenost nemám. Stevard nám tvrdil, že cesta bude trvat 3,5 hodiny, přišlo nám to hodně, ale co už. Nakonec nám přes dvě hodiny trval samotný průjezd Istanbulem a celková cesta 4,5 hodiny. To, že jsme se ve finále dostali až k univerzitě, byl téměř zázrak. Tam na nás čekala další Češka (Monika), která nás doprovodila do našeho bytu.

Kdyby nebylo Moniky, tak bychom pravděpodobně vůbec do bytu netrefili a byli bychom někde ztraceni uprostřed ničeho. Ironií je, že Monika nemá s Erasmus kurzem vůbec nic společného a má to na starosti jeden Turek. Tomu je to ale poněkud volné, jelikož letos přijelo 20 Erasmáků a on nešel vyzvednout ani jednoho. Momentálně je v Ankaře s rodinou. Vtipné? Možná, ale jeho povinnosti tady bohužel plní úplně cizí lidé. Můžeme být rádi, že je alespoň někdo plní, jelikož tady se nějak dorozumět s místními je prostě nemožné. Téměř nikdo neumí anglicky a naše turečtina je velmi chabá. Prozatím jsme se naučily s holkama pár slov a umíme napočítat do pěti.

Příjezd do bytu byl vtipný, opět jsme narazili na tureckou vychytralost a nespolehlivost. Ten samý Turek nám domlouval i ubytování a my s ním byly domluvené, že budeme všechny spolu v jednom bytě s tím, že k nám někoho přidá. Opak byl pravdou, protože tu zůstal byt, kde byly volné dvě místa a pak byt s jedním volným místem. O rozdělení nám ale naštěstí nejde, to nejspíš přežijeme. Každopádně holky, které bydlí v bytě s jedním volným místem, odcestovaly a nikdo nevěděl kam. Byt zamkly a klíče vzaly s sebou. My tedy musíme čekat až do pondělka na to, aby se jedna z nás mohla přestěhovat do svého nového pokojíčku.  Zatím bydlíme v mini místnosti, kde jedna spí na zemi - Welcome to Turkey.

První den jsme chtěly vyrazit na trh, ale nějak jsme se zakecaly a nestihly ho. Každý pátek je tu trh s oblečením a každou sobotu trh se zeleninou. Dnes jsme vyrazili na ten se zeleninou a ovocem a nakoupili čerstvé dobroty. Jídlo je tu všeobecně vynikající, jelikož je zde k najití mnoho různých druhů kebabů a ceny jsou velmi přijatelné (55 – 90 Kč). Po každém jídle vždy dostanete čaj, díky kterému jídlo výborně slehne.

Pár poznatků z okolí

• Turci jsou velmi přátelští, milí a se vším rádi pomůžou. Problém je, že mluví pouze turecky. Máme tu jednoho pana domovníka, který je úplně nej a naučili jsme se od něj několik slovíček. Nejenom, že nám přišel namontovat postele, dokonce je i povlékl.
• Náš byt je velký s obrovským obývákem. Ostatní tvrdí, že náš obývák bude určitě zneužíván na všechny možné párty, což nikomu nevadí (možná sousedům). Včera u nás byla první párty a sousedi nebyli moc spokojení, za to my ano.
•  Alkohol tu k dostání je, ale je velmi drahý, takže si ho každý hodně šetří. My máme prozatím železné zásoby z domu a s nikým se nedělíme… J
•  Je tu teplo, okolo 12 stupňů, ale prší, takže nic moc. Doufáme, že se to brzy zlepší.
• Jídlo je tu o něco levnější než v Česku, ale ne o moc.
• Všude se dá platit kartou.
• Je tu hodně kopců a bláto, tak si musím koupit holínky – zítra vyrážím na nákupy.
• Je tu mnoho Češek, Polek a Slovenek s tureckým přítelem. Asi na nás něco vidí.

Je libo turecký čaj nebo kávu?

V únoru 2011 jsme při nečinném sledování zpráv na internetu přemýšlela o možnosti vyjet někam do zahraničí. Říkala jsme si, že by to nemuselo být vůbec špatné a že bych mohla zažít spoustu zajímavých dobrodružství. Než se mi podařilo můj sen naplnit, trvalo to celkem dost času. Bylo zapotřebí vybrat zemi, kam bych chtěla vyjet, udělat úspěšně zkoušky a vybrat si předměty, které budu chtít studovat. Zahraniční program jež jsem zvolila se jmenuje Erasmus. Chtěla jsem jet někam do tepla, ale všechny jižní země Evropské unie nepřipadaly v úvahu, jelikož se zde nevyučuje v angličtině. Prvotní touha mě táhla do Španělska, kde jsem již dříve strávila část léta, ale bohužel neumím španělsky. Nedokázala jsme si sama sebe představit v zemi jako je Finsko, kde je v lednu mínus 28 stupňů. Jenom při té představě mě mrazí. Pak jsem došla až na konec seznamu a zjistila jsem, že je možnost vyjet do Turecka. Proč ne, řekla jsem si a bylo to.

Dnes je 20. února 2013 – dva roky potom, co jsem začala snít. Zítra odlétám do Istanbulu, odkud se trajektem dostanu do Bursy, města, kde se mi sen o studiu v cizí zemi konečně splní.

Předtím, než jsem se dostala až sem, bylo nutno prožít jednu z nejhorších byrokratických zkušeností v mém životě. Jsem ráda, že už to mám za sebou, a kdybych věděla dřív, že něco takového budu muset podstoupit, tak se na to rovnou vyprdnu. Další text může sloužit jako návod pro toho, kdo se chce dostat do Turecka jako student na déle než 30 dní a musí tedy požádat o vízum. Zároveň může sloužit i pro pobavení a zpříjemnění všedních a nudných večerů s vínem, a to i přesto, že můj příběh je spíš tragikomický. Jsem přesvědčena o tom, že se najdou tací, které tato část pobaví.

Získání tureckého víza se v první chvíli nezdá zas až tak těžké. Člověk jako já si přečte pár blogů a informací od ostatních na internetu a bezduše jim věří. Největší chybou bylo to, že jsem si nezavolala na tureckou ambasádu a neinformovala jsem se přímo u nich, respektive to neudělal nikdo z naší trojice hrdinek, která se rozhodla strávit následující půlrok studiem v Burse. Slepě jsme věřily informacím od „zkušenějších“ jedinců, kteří se tvářili, že snědli všechnu moudrost světa. Inspirovaly jsme se na blogu jedné slečny, která byla v Burse rok před námi. Studuje na stejné fakultě jako my a celý proces co absolvovala, jsme musely samozřejmě absolvovat i my. Ale hlava bývá občas děravá a i jí vypadla poměrně důležitá informace, díky které jsme zažily některé vtipné momenty. I když se tento „návod“ snažím psát co nejpřesněji, tak i mně může cokoliv vypadnout, proto si pro jistotu všechno ověřte, taky už nejsem nejmladší a hlava neslouží, jak by měla. Navíc se může v příštích letech v procesu cokoliv změnit. Úplně nejlepší by bylo, kdyby zrušili vízovou povinnost úplně a další generace by měly o starost míň.

Den první

S holkama jsme se zkrátka domluvily, že 3. ledna vyrazíme do Prahy zažádat o vízum. Jak jsem již zmínila, přečetli jsme si na internetu co je k tomu potřeba a byly jsme celkem nervózní, zda to všechno během jednoho dne stihneme. V Praze je totiž zapotřebí během dopoledne 7:30 – 12:00 stihnout mnohé.

1. Zaběhnout si na Vrchní soud, který je hned naproti Pankrácké věznice, ze které bylo právě v té době propouštěno velké množství vězňů na amnestii. Díky panu Klausovi jsme byly v okolí věznice obezřetnější na své kabelky. Na Vrchním soudě je potřeba si vyzvednout výpis trestního rejstříku. Pro mnohé by se mohlo zdát, že se tato procedura dá obejít a sehnat si výpis trestního rejstříku na jakékoliv poště v Česku, ale opak je pravdou. Výpis trestního rejstříku vydaný na Vrchním soudě je totiž stvrzen stokorunovým kolkem, který je naštěstí možné si na daném úřadě zakoupit. Je ale lepší si kolek koupit dopředu, jelikož nikdy nevíte. Je k dostání na jakékoliv poště. Navíc je zde nějaké super razítko, které vydává pouze Vrchní soud a bez něj se dál nepohnete.
2. Teď teprve začíná ta pravá byrokracie, jelikož je zapotřebí zajet na Ministerstvo zahraničí, které sídlí na náměstí přímo naproti Pražskému hradu. To přesně tam, kde se každou hodinu střídají stráže. Nám celkem trvalo budovu najít, ale pokud máte lepší orientační smysl než my tři, o čemž nepochybuji, nemělo by to být problém. Zde najdete mini okénko s neskutečně pomalou úřednicí, která musí na čerstvý výpis TR přidat tzv. apostilu. Lajcky řečeno razítko na razítko, aby se úřady nabažily a byrokrati mohli v klidu spát. Navíc za toto razítko dáte další stokorunový kolek, který je potřeba mít předem, tak ať tady na tomto nevyhoříte. POZOR na úřední hodiny pro ověřování dokumentů na Ministerstvu. Naše delegace musela odsunout cestu do Prahy o jeden den, kvůli tomu, že se slečnám ve čtvrtek prostě nechce pracovat.
3. Najděte si tureckého překladatele, a to nejlépe předem a domluvte se s ním na času, kdy mu tento úředně ověřený doklad donesete. Tomu našemu trval překlad zhruba hodinu. Dohromady přeložil tři úplně stejné dokumenty a od každé z nás si vzal 700,-. Suma sumárum je to 2 100,- za hodinu, což není špatné. Kdo chce být v příštím životě překladatelem do turečtiny? Během hodiny co jsme čekaly na překlad, jsme si zašly do výtečné cukrárny a přejedly se koláčky, což bylo velmi příjemné. Možná našeho překladatele líčím trošku hrabivě, byl to ale velmi příjemný pán, který se nás navíc ptal, zda nám nechybí ještě jeden dokument z univerzity, který je potřeba přeložit. My o ničem takovém nevěděly, takže jsme jasně odsouhlasily, že ne. A to byla právě ta chyba, kterou jsme učinily, ale o tom později. Pokud najdete v Praze schopného překladatele, tak si od něj nechte přeložit všechny dokumenty, které je přeložit potřeba, je jich totiž více než jeden.
4. Následuje cesta na Ořechovku, kde sídlí turecká ambasáda. Je to moc pěkná čtvrť, tak se můžete i pokochat krásou místních vilek. Ambasáda je v jedné z nich a poznáte ji tak, že je do ní zapíchlá obrovská turecká vlajka. Sejdete dolů po schodech a zazvoníte u okýnka. Teď nastávají dvě možnosti. Buď Vám otevře Turek, který si rád utahuje z ženskejch, nebo ženská, která si snad v životě z nikoho nikdy neutahovala a ani se nezasmála. Není to úplně ten nejlepší výběr, ale bohužel jiná možnost není. Na nás vyšel on a právě zde přišel všemi čtenáři očekávaný problém, chyběl nám jeden dokument. Přesněji to byl doklad o vyslání domovskou univerzitou na zahraniční cestu přeložený do turečtiny. Když Turek zjistil, že doklad nemáme, vysmál se nám, řekl ať jdeme nakupovat a přijedeme příště s kompletní dokumentací. Co jsme mohly jiného dělat. Pořádně naštvaný jsme se šly v Praze najíst a vydaly se domů.

Pro zažádání o vízum je zapotřebí

• Dva stokorunové kolky, které padnou k zařízení výpisu z TR
• Originální potvrzení turecké školy o přijetí uchazeče – tzv. Letter of Acceptance
• Potvrzení české školy o vyslání, přeložené do turečtiny oficiálním překladatelem turecké ambasády
• Výpis z TR, jenž bude opatřen apostilou a přelož do turečtiny oficiálním překladatelem turecké ambasády
• Pasovou fotografii
• Pas + fotokopie pasu (nedivte se, já se divila, ale nemá to smysl)
• Vyplněnou žádost (dostanete na ambasádě)

Den druhý

Po první návštěvě turecké ambasády jsme alespoň věděly, co je zapotřebí za dokumenty. Huráááá. Naštěstí jsme zjistily, že v Blansku je také překladatelka a mohly jsme si po vyzvednutí potřebného lejstra z univerzity udělat úřední překlad u ní. Čekala nás páteční cesta do Blanska, zrovna na první kolo prezidentských voleb. Podle mapy jsem zjistila, že vzdálenost vlakového nádraží a bydliště naší překladatelky je asi 4 km. Já se v mapách moc nevyznám, ale za ten večer se musím vážně pochválit. Zvládly jsme to s kolegyní úspěšně a v čase 1h jsme se dostaly tam, kam jsme chtěly. Paní byla velmi milá, dala nám dokonce skupinovou slevu a překlad nás stál „jen“ 550 Kč. Chvíli jsme si povídaly, abychom pak v hrůze zjistili, že nám poslední rozumný spoj do Brna jede za 40 minut. Rychle jsme se vyprovodily a utíkaly (no téměř) na nádraží. Stihly jsme to, já jsme odvolila a šla na kutě. Druhej den mě neskutečně bolely nohy.

Den třetí

Konečně jsme byly obdařeny všemi dokumenty a mohly jsme se znovu podívat do matičky Prahy. Moc se nám tam nechtělo, ale nakonec se jelo. Vízum bylo úspěšně podáno a začalo období 15 denního čekání na jeho vyřízení. Turek nám řekl, že vízum bude hotové za 15 dní v 16h.

Den čtvrtý

Konečně bylo vízum hotové a mohla jsem se vydat opět do našeho hlavního města a doufat, že jsem vízum dostala. Jela jsem sama a to jsem neměla dělat. Na ambasádu jsem se dostala okolo 11h. Bylo to dva dny potom, co mělo být vízum hotovo. Můj příjemný úsměv překazilo setkání s Turkyní, která mě dokázala perfektně odrovnat. Opět mě (a nejen mě) Turkové přechytračili. Dozvěděla jsem se, že „dopoledne žádosti, odpoledne pasy“. Z toho jsem pochopila, že si mám pro vízum dojít odpoledne, prý nejdřív v 16 hodin. Téměř mě ranil infarkt. Říkala jsem jí, že to snad není problém vzít můj pas a dát mi ho, ale pro ni to asi problém byl. Neustále dokola opakovala v 16 hodin a nehodlala se se mnou dál bavit. Vlastně ani nebylo o čem, jelikož její česká slovní zásoba byla podle všeho vyčerpána.

V Praze jsem strávila krásný den a zajela si do přilehlé vesnice Dubeč pro knihu, navštívila Luxor, kde jsem si koupila ještě jednu a poté jsme si četla ve Starbucks. Čekala jsem do tří hodin a jela na ambasádu. Odpolední směnu schytal Turek, který mě zdravil už z dálky, dokonce si i pamatoval moje příjmení. Při mé poznámce při předávání pasu, zda mi vrátí i originál Letter of Acceptance, že ho potřebuji do školy na vyřízení dalších věcí, řekl, že ne a odešel.

Tím skončilo moje trápení o turecké vízum. Krásně se mi vyjímá v pasu a mě napadají všechny možné myšlenky. Je cílem turecké ambasády všem potenciálním studentům či pracujícím, kteří chtějí odcestovat do Turecka na delší dobu, překazit plány a Turecko absolutně zhnusit? Zatím jsem dostala ochutnat pouze hořké turecké kávy a už se velmi těším na přeslazený turecký čaj. Doufám, že bude stát za to.